Divadelní režie - Strýček Váňa

První Čechovova hra, kterou psal přímo pro Moskevské umělecké divadlo. O útěcích člověka před sebou samým vypráví nová „čecho-vovská" inscenace Oxany Smilkové, kterou nastudovala spolu s herci Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Hrou Antona Pavlovice Čechova Strýček Váňa vytvořila na odvážně pojatém jevišti, zaplněném nostalgicky působícími předměty, silný příběh o lidech, kteří své sny a životní plány z nedostatku odvahy projektují do ostatních a při setkání se skutečností prožívají bolestné rozčarování.

Režisérka na své hrdiny neshlíží z kazatelského stupínku, ale jejich omyly jemně odhaluje a předvádí s hlubokým soucítěním ve chvíli, kdy na Vojnického statek přijíždí stárnoucí Serebrjakov (Jan Filip) s mladou ženou Jelenou (Tereza Bebarová). Dvojice z města naruší poklidný chod domácnosti a zatímco se mezi proutěnými křesly a pianem prohání mládež v čele se Soňou (Lenka Břenková) na kolečkových bruslích a lékař Astrov (Jan Fišar) na starém bicyklu, Vojnickij neboli strýček Váňa (Tomáš Jirman) si uvědomuje svůj omyl, když věří, že smyslem jeho života je obětování se tchánovi Serebrjakovi.

Inscenace je záměrně proseta komickými akcemi, při kterých o to zřetelněji vystupuje na povrch tragika útěků postav před pravdou. Ještě než se v jedné z vrcholných pasáží inscenace oddají takřka rituálnímu tanci a zpěvu „Pijme vodku", kterým snad volají po vysvobození ze lži, stárnoucí Vojnická (Milena Asmanová) směšně dokazuje okolí svou dívčí mladost a Astrov i Jelena cynismem a koketérií zastírají duševní prázdnotu. Absurdita jejich počínání rafinovaně graduje v okamžiku, kdy poznanému Váňovi hrají divadlo o umírající labuti ve směšných kostýmech baletek s peřím kolem pasu, aniž si uvědomují, že umírají vlastně oni sami. Inscenace si ponechává zadní vrátka pro katarzi. Ta zazní na závěr v replikách křehké Soni, která na houpačce do tmy a do ticha opakuje slova o víře v život.

Výtvarné řešení scény i hudba odpovídá celkovému pojetí inscenace - rozevláté a rozehrané v jemných pastelových tónech s hudebními motivy Čajkovského Labutího jezera i Bizetovy Carmen. Vyvážené jsou také herecké výkony, které se nechaly opatrně vést skrytou rukou režisérky, aby hlubokou podstatu Čechovova díla nezaplašily.

Michaela Vetešková

Účast na mezinárodních divadelních festivalech v Praze, Plzni a Nitře.
Inscenace nominována na Cenu Alfréda Radoka a získala ocenění jako nejlepší inscenace roku 1998.

   

Ostatní divadelní hry: